Ahoj, jmenuji se Damča Dantů. Před rokem a čtvrt jsem udělal první písničku. Nebyla to první písnička v životě, ale první pořádná a dospělá. Nebudu ti lhát, fakt mě to bavilo, celej ten proces. Tak jsem se rozhodl, že tomu podřídím celej rok. Rok budu makat, aby to bylo co nejlepší, začnu aktivně trénovat zpěv, makat na sobě ve všech směrech, ve kterých se to požaduje, a investuju do toho celej jeden rok svýho života, abych vydal album a udělal koncert.  Stálo to za to? 

 

 

V mysli Idiota - Stálo to za to? - část druhá

 

Vydal jsem album, který roztrhalo všechny mě známý žebříčky. Na Google Music shopu se drželo čtrnáct dní na prvním místě, na Spotify kompletně ovládlo 50 nejvirálnějších tracků CZ/SK, vyprodal jsem Akropolis o kapacitě 700 lidí ještě před koncertem a udělal podle všeho fakt dobrou show. A moje otázka teď zní: “Stálo to za to?”

 

Celej ten předchozí odstavec vypadá, jak kdybych tohle všechno psal proto, že se chci pochlubit. Takový to: “Podívej se, jak jsem úžasnej.” Jenže kdybych ti neřekl fakta a čísla, který tady prostě jsou a nikdo si je nevymyslel, pravděpodobně bys mi nevěřil celej ten zbytek, co se ti chystám říct.

 

Fotka často řekne víc než milion slov. Tohle, co vidíš, jsem já, asi deset minut před tím, než jsem šel na pódium. Stejně jako jsem vyjmenoval všechny ty hrozně “úspěšný” věci nahoře, pojďme si vyjmenovat i tu opačnou stránku věci. Takovou tu, o který ti nejspíš nikdo neřekne, protože by tě odradil od toho, abys cokoliv dělal.

 

Tenhle rok jsem dvakrát zkolaboval. Jednou jsem o tom mluvil, jednou ne. Měl jsem strach, jo, takovej ten strach, kterej tě svazuje. Takovej ten strach, kvůli kterému si říkáš: “Do píče, proč já to dělám? Mám to vůbec zapotřebí? Proč tak riskuju?”  A co vlastně riskuju? Riskuju svoji kreditibilitu, riskuju svoji budoucnost, riskuju svoji duši, riskuju svoji reputaci. Od poloviny roku, kdy se blížil finiš, jsem nespal, pořádně nejedl, nežil. Celej ten rok jsem prakticky nemyslel na nic jinýho než na to, jak všechno dotáhnout do konce. Ten mindset mě dost možná dohnal k těm “úspěchům” v prvním odstavci, ale reálně, stálo to za to? Ani nespočítám, kolik lidí se se mnou letos přestalo bavit. Ono když někomu napíšete pětkrát: “Ahoj, jak je?” a ten člověk vám ani jednou neodepíše, pravděpodobně to přestanete zkoušet. A co hůř, začne vám být dost jedno, jak se ten člověk vlastně má. Ani nespočítám, kolikrát jsem musel číst urážky od dětí pod patnáct let jen proto, že jim nějakej streamer zrovna řekl, že je cool na mě nadávat, protože jsem si zvolil jinej směr.  Ale o tom až jindy. :)

 

Teď si pravděpodobně říkáš: “Zase přehání, takhle hrozný to přece být nemohlo”.

 

No, ono asi ani by nebylo, kdybych já nebyl já. Pokud mě znáš, tak víš, jakej jsem. Víš, že co dělám, dělám srdcem a dělám to s vášní, protože jinak to dělat vůbec nebudu. Jsem hroznej na lidi, věci a projekty, který si držím u těla. Pokud už něco nebo někoho dělám, tak jedině na 100 %. Tím pádem si třikrát znásob všechno, co by tenhle rok prožíval “normální” člověk. Jak úspěchy, tak pády. O tom to celý je, vole, to je můj život.

 

Bylo hrozně zajímavý něco takovýho dělat. Sám jsem byl součástí takových projektů, ale nikdy jsem něco tak velkýho nedělal sólo a tak dlouho. Ty dny byly jak na kolotoči, chvíli obrovský nadšení, chvíli zoufalost, chvíli radost. Prakticky jsem zjistil, jak se cítí holky, když mají krámy. Žádná hitparáda.

 

Spousta věcí je hrozně nefér a nikdy fér ani nebudou. Jeden den jsem byl už zoufalý, přemýšlel jsem, proč jsem to všechno udělal, proč jsem se rozhodl do toho jít. Nevěděl jsem už, kdo mi může pomoct. Holky mi nepomáhaly, kamarádi mi nepomáhali, tak co dělat? Zkusil jsem zavolat svýmu bývalýmu nejlepšímu kamarádovi, se kterým jsem vyrůstal. Telefon mi nezvedal, tak jsem to zkusil trochu jiným způsobem jen proto, abych nakonec zjistil, že už se nebaví s nikým jiným než s náckama a s fašistama. Kámo, s tím klukem jsem vyrůstal, trávil jsem s ním celý dětství, a když jsem byl v Třebíči první Vánoce bez rodiny, vzal mě k sobě a ke svojí rodině na štědrovečerní večeři. Dokážeš si představit, jak jsem se cítil? Byl proti mně celý svět a on mě vzal k sobě domů a mohl jsem povečeřet s jeho rodinou. Záchrana. Bohužel se něco někde zlomilo a teď už je to jinak. Byl jsem strašně frustrovaný, nasraný, úplně mimo z toho, že můj nejlepší kamarád z dětství dopadl takhle. Tak jsem zapnul stream s tím, že řeknu, že jsem otrávený, unavený (na což byli lidi zvyklý) a že se odreaguju. Zkusím prostě na chvíli vypnout, vypustím z hlavy hudbu a půjdu si zahrát CSko.

No, někdo mi napsal na freestyle poděkování za sub “cringe rap”, já jsem explodoval, vypnul stream a šel jsem do píče. Proč až teď říkám, jak to bylo? Protože jsem neměl důvod se před někým obhajovat. Opět jsme u toho samého problému, že lidi řeší, jak kdo zareagoval na určitý problém, místo toho, aby řešili, proč ten problém vůbec někdo tvoří.  Ale o tom někdy jindy, zpátky k tématu. (Btw, pořád mě baví mrdky, který ještě v týhle době píšou: “No hlavně vypni stream a začni všem nadávat.” Stalo se to před PŮL ROKEM, a jestli si myslíš, že jsem jedinej CZ/SK streamer, kterej to kdy udělal, jsi kokot.) :)

Když teď píšu tyhle slova, kromě toho, že jsem zvolil nešťastný posezení ve Starbucksu hned vedle hřiště s dětmi, který křičí, a před chvíli kolem mě proletěl plyšový dinosaur, je všechno za mnou. Už žádná práce na albu, už žádný přípravy na koncert. Teď už není nic, na co bych měl směřovat a stáčet budoucnost. (Samozřejmě je, ale už nic tak obrovskýho.)

 

Takže zpátky k tý otázce: “Stálo to za to?”

All right, čti tohle.

 

Lidé jako já, streameři, yotubeři, ti všichni někde v sobě tuší, že jejich práce není navždy. Teda je, pokud jsi trendy kunda, která se přizpůsobí naprosto všemu a bude dělat to, co chtějí fanoušci, místo toho aby dělala to, co sama chce. Jestli je to správně, nebo ne, to nechám na vás.

 

Prozradím ti, z čeho mám strach, ano? (Ne, z lamp ne.)

 

Věřím v nadpřirozeno. Věřím tomu, že pokud člověk v tomhle odvětví, či celkově v showbyznysu dělá to, co po něm požadují diváci a lidi, kteří ho “živí”, mění kompletně svůj charakter a taky kompletně ztrácí svoji duši. Věřím, že duše je věc, která z člověka dělá člověka. Pokud se jen trošku změním tak, jak to po mě lidi chtějí, budu se chovat jinak, udělám něco, co bych normálně neudělal za účelem získání sympatie či zisku, ztratím kousek svojí duše. To je v pohodě, to musíme občas dělat všichni.  Ale čím víc to děláš, čím víc se měníš, tím víc ztrácíš duši. A v momentě kdy tvoje duše ztratí svůj původní náboj, stane se z tebe někdo kompletně jiný. A ty to tu duši přijdeš. A jednoho dne se probudíš a řekneš si, že už vlastně ani nevíš, kdo jsi. A pak se pravděpodobně ufetuješ k smrti.

 

Jako příklad tady zvolím jednoho nejmenovaného influencera, a nemusíte hádat, který byl na škole, ať už základní či střední, pod těžkou šikanou. Šikana je pičovina a zmrdstvo a měla by se vymýtit. Jenže již zmíněný influencer zjistil, že na internetu může být kýmkoliv. Takže začal mluvit sprostě, hrát si na tvrďáka, na frajera, kterej se s ničím a nikým nesere a vytvořil si to, čím nemohl být v realitě, vlastně naprostý opak toho, čím ve skutečnosti byl. No a jelikož děti pod patnáct let a lidi, kteří to měli podobně, takovéhle persony hrozně milují, samozřejmě si získal velkou oblibu a svým agresivním přístupem a chováním vůči všem si zajistil dobrou pozici na trhu. Ale je tohle správně? Já si totiž prošel něčím podobným a místo toho, abych si teď hrál na něco co nejsem, snažím se mluvit upřímně lidem, pomoct těm, kterých se to týká a snažit se jim říct, že budou prostě lepší zítřky. Jen je potřeba to vydržet.

Mě spousta lidí nikdy nebude mít v oblibě. Nikdy nebudu oblíbený u určitých skupin lidí, u tvrďáků, frajerů, drsňáků, borců, alkoholiků, huličů, hypebeastů (či co to je za trend) a dalších skupin.

Protože se nesnažím být. Musel bych ze sebe dělat něco, co nejsem. A já nejem tvrďák, frajer, drsňák, borec, alkoholik ani hulibrk. Jsem prostě jen Damien, idiotskej naivní trouba, co chce udělat svět lepší a chce něco najít, i když ještě pořádně neví, co to je.

 

Před rokem jsem se rozhodl vydat album a udělat koncert. Album jsem vydal, koncert jsem udělal. Jsem šťastný? Ne. Jsem spokojený s výsledkem? Ano. Udělal bych to znovu? Ano. Jsem idiot? Ano. Stálo to za to? Možná. Ale hlavně...

 

 

Jsem to pořád já. :) Držím se toho, co je podle mě správný, dělám jen to, co je podle mě správný a v textech písniček říkám jen to, co je podle mě správný. Za celej tenhle rok jsem udělal spoustu chyb a naložil jsem si moc práce, ale sebe jsem neztratil. A jestli se ti to nelíbí, je to naprosto v pohodě! Já to nedělám, abych se někomu zalíbil, dělám to proto, aby se to líbilo mně. Abych já byl spokojený a souhlasil s tím, co dělám. Ne proto, aby bylo cool mě mít rád a aby bylo cool mě poslouchat ve třídě. Absolutně nevím, kam mě moje cesta zavede, co se mnou bude, jestli to z hlediska budoucnosti bylo dobré rozhodnutí nebo ne. Ale jedno vím určitě. Celej ten rok stál za to, protože jsem dělal něco, čemu věřím. A jsem na to kurva hrdý.

                                                                                                                                                                           Korektura - unchained 

DEETHANE V MYSLI IDIOT STÁLO TO ZA TO